Václav Kaplický a zámek Barchov

Václav Kaplický (1895 – 1982) byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie.

Václav Kaplický se od mládí zajímal o českou historii. Nejdříve ho nadchlo husitství, po něm ho zaujala velká povstání venkovského lidu, jimž věnoval romány Čtveráci (1952), Železná koruna (1954), Smršť (1955), Rekruti (1956) a Zaťatá pěst (1959). Z této románové pětice je za nejlepší označován právě román Smršť.

Podle vzpomínek pana Hyršla z Barchova, Kaplický navštívil obec Barchov někdy v roce 1954 a od nejstarších barchováků si nechal vypravovat události z období povstání sedláků, tak jak se dochovaly ústním podáním. Prošel se zámkem a jeho okolím a podrobně si veškeré informace zaznamenal. Pan Hyršl zavzpomínal na postavu spisovatele - bohéma s dlouhými bílými vlasy, zahaleného v černém plášti, jak chodil po Barchově…

Román Smršť zachycuje rozsáhlé povstání, které na jaře roku 1775 zachvátilo zejména Chlumecko, Bydžovsko a Hradecko. Děj románu se odehrává v obcích Kratonohy, Roudnice, Mlékosrby, Barchůvek, a zejména pak v Barchově a na barchovském zámku.

Heslo: Svobodu, nebo smrt ! provolávaly v březnu roku 1775 zástupy venkovského lidu po celých Čechách. V oblasti severovýchodních Čech je toto povstání všeobecně známé pod názvem „povstání sedláků u Chlumce“. Síla nashromážděného hněvu a utrpení vyvrcholila smrští, která měla přinést vzbouřencům úlevu… Všichni známe lidové rčení : „Dopadli jako sedláci u Chlumce“. Špatně ozbrojení vzbouřenci podlehli přesile vojska, porážku podpořila i březnová příroda, když mnoho venkovanů utonulo v prudkých jarních vodách chlumeckého rybníka...I když bylo povstání sedláků nakonec potlačeno, stalo se předzvěstí budoucího zrušení nevolnictví.

Jako většina Kaplického próz, nemá ani Smršť jediného nebo několik ústředních hrdinů, ale hned celé zástupy. 1. Z těch se však přece jen vyděluje několik jednotlivců, na jejichž charakteru a vývoji zachycuje autor ztvárňovanou dobu. Jednou z nejlépe napsaných postav románu je starý vojenský vysloužilec, barchovský ponocný Kašpar Podhola, který nás provází celým dějem románu. Sympatická je dvojice zamilovaných – Jeník Pražák, syn rychtáře z Kratonoh a Terezka, dcera barchovského rychtáře Kubáta. Svým koncem je smutná postava barchovského poddaného Josefa Radoně, bydlícího s matkou v hájence za zámkem, který byl jako jediný z Barchova po vzpouře oběšen. Další výraznou postavou je roudnický rychtář Jan Chvojka, zvaný Student, jeden z vůdců povstání. Sledujeme dění na zámku v Barchově, kde v tuto dobu bydlel baron Sosnovec z Vlkanova, zadlužený u bydžovského i pražského lichváře, ničený nemocí zvanou podagra (dna), činnost jeho správce Reichenbacha, důchodního Galata a početné zámecké čeládky, vedené šafářem Duškem a šafářkou, kteří obývali stavení vedle zámku (dnešní dům č.p. 2). A za zmínku stojí i tragikomická postava baronky Anny z Ehrenbergu, kdysi krásné ženy, která o samotě dožívala na panství v Barchůvku a která byla fakticky jedinou spřízněnou duší barona Sosnovce.

Literatura

• 1. Román Smršť Václava Kaplického – medailón od Jaromíry Nejedlé, 1989

Na blátivé cestě od Barchůvku se objevil pohodlný kočár, v němž seděl zamračený barchovský pán, baron Sosnovec z Vlkanova, a po jeho levici barchovský správce Reichenbach. … Vrata do zámeckého parku byla dokořán. … Barchovský pán se vracel na svůj zámek, aby na vlastní oči uviděl škody, jež v něm vzbouření poddaní způsobili. … Baron těžce vystupoval po dřevěných schodech do prvního patra, kde býval jeho domov. Za ním se tlačili ostatní. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jen vrzání schodů. Komorník nahoře pána předešel a otevřel dveře do jeho kabinetu, v němž baron trávíval nejvíc času. Baron zůstal jen na prahu. Pohlédl do pokoje. Obraz, který se mu zjevil, byl stokrát žalostnější, než se mohl domnívat : okna rozbita, nábytek zpřevrácen a potlučen, z nádobí střepy, knihy a papíry roztrhány. Vše bylo pohromadě jako na smetišti, nic nezůstalo ušetřeno. … Také do ostatních pokojů jen nahlédl. Všude to bylo stejné. … Naposled baron vstoupil na oratoř, aby se podíval do domácí kaple. Sňal z hlavy a pokřižoval se širokým křížem. Kaple byla vzorně uklizena a vše v ní bylo jako jindy. ... Baron vyšel ze zámku zadním vchodem. Déšť dosud neustal. Všechno bylo mokré a studené. Amorek vytesaný z kamene před vchodem měl podobu andělíčka a komusi podával roh plný květin. Po buclaté tváři andělíčkově stékala voda. Vypadalo to, jako by plakal.

(Úryvek z románu Smršť od Václava Kaplického)